Moje tvorba:


Zrovna:

Frčím na: Bondovky!
Čtu (pročítám): E. M. Remarque - Cesta Zpátky; J.R.R. Tolkien - Silmarillion
Potřebuju vidět: Hostitel
Poslouchám: klasika Naruto Openingy :D

Properties Attack - Kapitola První

11. února 2013 v 9:00 | Lady Zealot Crystalvoyager alias Tia |  Original Oneshots
Tahle jednorázovka... mě prostě napadla! xD Vyvynulo se to asi od toho, když jsem se jednou zamyslela, jakou by asi měli vlastnosti barvu - a celkově slova - říkala jsem si třeba: Bolest, jakou by asi měla barvu bolest? Jo, jsem prostě šílená! xD A z toho znikla myšlenka, jak by asi vlastnosti vypadali... Tak tady to máte ;)





"Gábi…"
"Kdo jsi?"
"Gábi…"
"Kde jsi?" Snažila jsem se hlas zaměřit, ale nic jsem neviděla, ani necítila.
"Gábi!" Zakřičela na mě spolužačka. Prudce jsem sebou trhla. Třídou se ozval tlumený smích, v některých případech už ne tak tlumený.
Byla jsem zpátky v hodině dějepisu, kde téměř nikdo neposlouchal nezáživný výklad profesorky.
"Jak můžeš tak tvrdě usnout? Mně se to nikdy nepovede…" Šeptala hnědovláska vedle mě.
Pokrčila jsem rameny a snažila se přijít na to, o čem profesorka mluví.
Odpoledne jsem se vypotácela ze školy. Byla jsem zmatená. Pořád se mi opakuje jeden a ten samý sen. Ale jako by to nebyl sen. Někdo mě volá, ale já ho nevidím ani necítím. Došla jsem domů. Jako obvykle byl celý byt prázdný. Byl to jeden z těch dnů, kdy se vám nechce nic, takže jsem s sebou jednoduše škrábla do postele. Ale nechtěla jsem spát. Zase bych přišla o smysly, ale stejně jsem se tomu nevyhnula…


"Gábi?"
"Co je sakra?!" Neměla jsem už trpělivost.
"Gábi…" Volalo mě to a já věděla, že se hlas blíží. Všude byla tma.
Konečně jsem našla svůj hmat a začala jsem ovládat ruce. Natáhla jsem dlaň…
Najednou rána. Všechno mě bolelo. Spadla jsem na zem. Na úplně obyčejnou trávu. Krásnou a měkkou trávu.
"Ahoj!" Lekla jsem se hlasu. Rychle jsem se otočila. Přede mnou stála malá zrzka. Mohlo jí být nanejvýš třináct let.
"Ahoj." Řekla jsem nejistě. Až nebezpečně se usmívala. Úsměv od ucha k uchu, nádherně bílé zuby, při pohledu na ně by se každý zastyděl za ty své, dlouhé vlnité zrzavé trochu neposlušné vlasy a velké oči jako pomněnky.
"Ty budeš Gábi, viď?" Promluvila melodickým hláskem.
"No… Ano." Řekla jsem tiše a konečně jsem se podívala kolem sebe. Bylo to tam nádherné, ale nikde nikdo, jen my dvě.
"Kde to jsme? A kdo jsi ty?"
"Já jsem přece tvoje Zvědavost!" Prohlásila vesele a hrdě. "Jsme ve tvém Svědomí."
"Co… Kde že jsme?" Nevěřila jsem.
"Ve tvém Svědomí." Opakovala pomalu a hlasitě, jako kdybych byla úplně blbá.
"Já tě slyšela!" Naštvala jsem se.
"Tak proč ses ptala znova?" Promluvila a já jí hned chtěla vynadat, ale pohlédla jsem do jejích očí a pochopila jsem, že to myslela naprosto vážně a upřímně. Jako kdyby jí něco chybělo.
"Tys říkala, že jsi moje Zvědavost, že ano?"
"Tak tak." Usmívala se pořád a dala si ruce za záda.
"A co tu dělám já?"
"Co já vím? Ale vlastně si tu ani nikdy nebyla, takže je fajn, že to tu konečně poznáš. Pojď, provedu tě." Zatahala mě za ruku a táhla mě pryč.

Udělali jsme sotva pár kroků a já uviděla něco, co jsem, přísahám, předtím nezahlédla. Bylo to jako snová vesnička. Kolem tráva a hezké prašné cestičky. Pár domečků a hodně květeny. Ale kolem žádná zvířata.
"Tady žijeme." Usmála se zrzka a ukázala rukou na celý náš obzor.
"Tohle je moje svědomí? Je pěkný…" Kývala jsem hlavou. Konečně mi došlo, že jsem ve snu. Můžu si to tady prohlídnout.
"Je tu víc takových… lidí, jako jsem ty?"
"My nejsme lidi. Jsme vlastnosti! Co tě v té škole učí?" Protočila očima a pokračovala dál.

"Vidíš tam! U řeky." Ukázala prstem na malou říčku. Stál tak muž a před ním malířský stojan.
"Kdo to je?"
"To je Tvořivost. Ten kluk je fajn, ale je moc se s náma nebaví. Pořád něco maluje nebo vyrábí."
Neměla jsem slov. Tvořivost byl pěkný chlapec, okolo sedmnácti let, hnědé vlasy, docela obyčejný, neupoutal mě jako Zvědavost.
Táhla mě dál.
"Hele, támhle je Starostlivost, stará bába. Ahoj!" Zamávala tím směrem na ženu, která ošetřovala svalnatého muže.
"Koho to ošetřuje?" Zeptala jsem se s rozvahou.
"Pracovitost. Od té doby, co se Šikovnost někam zatoulala, mu to moc nejde."
"To by vysvětlovalo moje známky z češtiny." Zabrblala jsem si pro sebe.

Zvědavost šla vesele dál.
"Počkej." Zastavila jsem ji. "Kdo to tam sedí pod tím stromem?"
"Jo, tohle… To je Samota. Je docela… samotářská." Zasmála se, ale Samotě už pozornost nevěnovala.
"U Nejoblíbenějších vlastností? Co to je za dům?"
"To je hospoda. Chodí tam staří štamgasti, ale slušné vlastnosti se tam moc neukážou. Ten název je dost ironický." Podívali jsme se na menší domek. Nevypadal moc dobře mezi ostatními budovami; byl zašlý a na můj vkus moc tmavý.
"Založila ji Zlomyslnost. Chtěla, aby to bylo místo, kde se všichni opijí a pak si budou nadávat. Chudinku Obětavost donutila pracovat jako servírku." Zašklebila se dívka.
"A to tam jako moje vlastnosti chodí… pít?"
"Jo." Odpověděla klidně. Netušila, proč mi to přijde tak divné, vlastně se nad tím ani nepozastavila.
Najednou se z hospody U Nejoblíbenějších vlastností ozval hlasitý smích.
"Aha. To zase Nenávist, Lakota a Bezohlednost hrají karty. Dělají to takhle každé úterý." Kroutila hlavou Zvědavost.
Začalo mě poměrně bavit, s jakou grácií mi ukazovala vesničku, ale údivu neubývalo.

"Ahoj, Zvědavosti!" Promluvila malá holčička za námi. Byla ještě mladší než zrzka, typovala jsem tak sedm let. Měla krátké havraní vlasy.
"Ahoj, buřte." Vyplázla jazyk Zvědavost.
"Cos to řekla?!" Nasupila se holčička a s dupotem odešla.
"Nech mě hádat - to byl Hněv?" Smála jsem se.
"Ne, to byla Urážlivost. Je otravná, tohle je jediný způsob, jak se jí zbavit - urazit ji. Hněv tady nenajdeš. Schovává se u sebe doma."

Když jsme prošli kolem baráčků, otevřel se nám pohled na další část řeky, kterou už jsme jednou míjeli. Blížili jsme se k parku.
"Nevím, jestli je moudré se ptát, ale kdo je tamhle to?"
"Jestli chceš vědět, jestli je to moudré, zeptej se Moudrosti. Pořád tady pobíhá, určitě ji nemineš. Má křiklavě modré vlasy." Usmívala se Zvědavost a pohledem spočívala na dvojici, co seděli na zemi a vypadali, že meditují.
"To jsou Klidnost, ten nalevo, a Vznětlivost, napravo. Jsou to bratři. Klidnost učí svý dvojče klidu."
"Docela mu to jde." Uznala jsem, když jsem koukala na klidného Vznětlivost. Už mě vůbec nepřekvapilo, že měl divoce červené vlasy.
"Neříkej dvakrát…"
V tu rána se Vznětlivost zvedl a hačal pobíhat kolem. Klidnost otevřel oči a s pobavením ho sledoval. Zaregistroval i nás. Mávl pomalu na moji společnici a podíval se na mě.
"Vypadá skoro jako Lukin." Lukin byl můj kamarád z dětství.
"To je ten, co ho miluješ?" Usmála se na mě Zvědavost.
"Cože?" Otočila jsem se na ni.
"Lukin, to je ten kterýho miluješ, né?" Protáhla.
"Co? Vůbec! A jak to vůbec víš?"
"Řekla mi to Pravdomluvnost."

"A co já tady vůbec dělám?" Pozastavila jsem se nad faktem, že i když se mi to zdálo jako ve snu, všechno jsem reálně cítila a mohla jsem se toho dotknout. Bylo to tak opravdové. "Jsem snad ve snu?"
"Snu?" Koukla na mě Zvědavost těma svýma velkýma očima.
"Ehm, ty nevíš co je to sen?" Divila jsem se.
"Ne, nevím co je to sen… Co je to sen?" Ptala se mě Zvědavost zvědavě.
"No…" Zamyslela jsem se. Netušila jsem, jak jí to mám vysvětlit. "To ti řeknu jindy."
"Dobře." Usmála se. Hodila by se i na Důvěřivost, pomyslela jsem si. "Tak si můžeme jít někam sednout, ne?"
Kývla jsem hlavou a následovala jsem dívku dál a dál. V tu chvíli mi to došlo. Šli jsme pořád rovno, ani jednou jsme nezahnuly. Jako kdyby se to tvarovalo podle toho, jak jdeme.
"Když říkáš, že jsme v mém Svědomí… Mám i nějaké Podvědomí?"
Zvědavost se zastavila. Otočila se na mě vážně, bez úsměvu.

"Samozřejmě že máš. Ale tam se nikdo neodváží." Promluvila tiše.
"Jakto?"
"Nevím… Je to jako zakázaná zóna. Prý je to tam strašné, lehce se můžeš ztratit. Podvědomí si s tebou pohrává. Oproti Podvědomí je tohle ráj." Znovu se usmála.
"Jak ty tohle všechno víš?" Naklonila jsem hlavu.
"No… Jsem Zvědavost."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám zamlouvají moje povídky?

Jsou boží!
Jo, v pohodě
Fuj, škoda mluvit!

Komentáře

1 Natálie. Natálie. | Web | 11. února 2013 v 15:31 | Reagovat

Skvělé;)

2 weekkaa weekkaa | E-mail | Web | 11. února 2013 v 17:42 | Reagovat

Tý jo to bylo čtení :D jinak krásné

3 Ewilan Ewilan | Web | 17. března 2013 v 18:33 | Reagovat

tak to bylo zajímavý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama